Aktuality

12.07.2026 - neděle

Jak lépe začít než koncem předchozího e-mailu.. „Čeká nás krásných čtrnáct dní!“ Věřím, že si po roce opět užíváte své zasloužené dovolené, my si užíváme našich/Vašich dětí. :)

Co napsat o jízdě autobusem? Upřímně, podšálky ani kotlety za sedačkou jsme neviděli. Za to jsme dostali vynadáno za žvýkačku ve vozidle „A“. „Ubytování dobrý, jídlo dobrý, polední klid dobrý.“ - už to víte, tak snad Vám děti napíší i jiné informace. První den zpravidla plyne v duchu seznamování, ani letos jsme nezklamali. Po třech letech vím, že Anička má mladšího brášku a babičku na Šumavě. A že se jmenuje Eliška.

Večer jsme se rozdělili do soutěžních oddílů, vytáhli vlajku, rozpálili táborák.. a zuhelnatili trochu toho pečiva – gravitace a špatná třecí síla stále fungují. Už víme, že jsme trpaslíci a že se máme dobře. Kutáme jen trochu, protože jsme ve zlatém období našeho věku. Něco mi říká, že takhle to dlouho nevydrží.. 8)

13.07.2026 – pondělí

Období blahobytu skončilo. Ráno nám to došlo nejen podle přilepených etiket „zabaveno“, ale také díky vyhlášce místní městské rady. Náš vůdce a hlavní trpaslík Voral, nechť jeho moudré čelo překoná všechny nesnáze, všechno zvoral. A kromě toho zmizel. Nejen že nemáme kuťáky (naše táborové peníze), ale ještě nám narostl dluh, který musíme do konce tábora splatit. Snad nám k tomu dopomohou celotáborové soutěže.

Ale pojďme k dětem. Během dne jsme stihli tři celotáborové soutěže s pracovními názvy „motanice“, „úklid skladů“ a „pašeráci“. Díky tomu už víme, jak rozmotat zamotané silou vlastní mysli, co znamená metoda organizovaného chaosu a jak správně propašovat občerstvení z lednice. Vzhledem k počasí jsme využili i bazén. Nejstarší chlapecký oddíl opět nezklamal a přivezl si nafukovací kachničku.

Každý den nám přináší nová poznání. Dnes jsme třeba zjistili, že během jídla u stolu lze ztratit botu. Zároveň vyzdvihuji a chválím nejstarší oddíl dívek, zvládl si házet deset minut bez použití moderních technologií.

14.07.2026 – úterý

Dnešní den začal celkem typicky – rozcvička, doprovázená kyselými výrazy děvčat ze středních i nejstarších oddílů, která se během noci neúspěšně snažila ukrást táborovou vlajku, a spokojenými výrazy středních kluků, co vlajku díky zaseknutí stahovacího mechanismu ubránili.

Dopoledne nás čekalo sestřelování vajec. Střelci stříleli, chytači chytali, voda zlila vše, co ji stálo v cestě, chytače a neopatrné fotografy nevyjímaje. Účty se posléze vyrovnávaly v místním bazéně.. 8) Přeživší vejce hrála svoji roli i v odpolední hře, která má pracovní název „měním až vyměním“. Od místních domorodců jsme dostali (mimo jiné).. kolo lehce pojízdné, kolo těžce nepojízdné, roční zásobu čajů, poklady místních zahrad a sadů.. a lampičku vhodnou do komůrky skřítka – což nás jako trpaslíky lehce uráží.

Po dlouhé době jsme vzkřísili táborové zdi – zeď přání, zeď nářků a zeď lásky. A protože přáním i nářkům našich dětí nasloucháme, večerní program se linul v duchu rytmické hudby a ladných i méně ladných pohybů dětí i vedoucích.

15.07.2026 – středa

V úterní podvečer jsme viděli přeletět nad táborem tři balony a byla to předzvěst dnešního dne. Měli jsme v táboře letecký den. Starší čtenáři vědí, mladší se snad dovtípí z naší zásobárny fotografií, kterou naleznou na odkaze https://ddmalfa.rajce.idnes.cz . V duchu likvidace puchu vyhnali jsme spoustu duchů. J

Ale zpátky ke hrám. Proběhly tři a všechny nás výrazně obohatily. Při jedné z nich vznikl např. nový domorodý statistický teorém: „Spotřeba energie použité na stavbu kladky pro jednorázový účel je vyšší než energie vydaná na vytáhnutí trpaslíka ze štoly bez kladky“.

Na závěr bych rád zmínil jedno ne zcela slušné trpasličí slovo: „karaoke“. Neměli jsme to dělat, nu což, vrátit se to nedá. Vydrželi jsme, hodnotili jsme, odměňovali jsme.. Tento zážitek zůstane navždy nesmazatelně vryt ve zdech místních trpasličích síní..

16.07.2026 – čtvrtek

Většina kovbojů trávila celé dny pasením dobytka, opravami plotů nebo dlouhými přesuny stád. Přestřelky byly spíše vzácné. Toto a mnoho dalšího jsme se dozvěděli během celodenního výletu do Šiklova mlýna. Výlet byl protkán mnoha drobnými příhodami humorným řidičem počínaje a měřením akustického tlaku při spánku některých osadníků konče. Každopádně jeden zážitek vládne všem, jeden jim všem káže..

V Šiklově mlýně se v určitých časech konají westernová představení v místním amfiteátru. Pravidelnou ukázkou je i chytání telátek do lasa, která se vehementně hlásí a stávají se tak součástí představení. Zájem našich dětí byl enormní. A byl by to zcela běžný příběh, kdyby se mezi děti nevecpala jedna moje dospělá kolegyně (raději nebudu jmenovat). Byla hrdým členem natěšeného stáda, které nervózně přešlapovalo a dodávalo si odvahy. Ani kovbojové to nečekali, nervózně přešlapovali a dodávali si odvahy.. Atmosféra i energie se změnila, všichni vycítili, že se stane něco výjimečného. Soutěž začala. První telátko proběhlo, druhé bylo chyceno.. za remízového stavu přišla na řadu ona, původem z okolí Pardubic, aktuálně ustájená v Zásece.. Odfrkla si, zahrabala, a za mohutného pokřiku přihlížejících „Květo, Květo!“ vyrazila. Vyhnula se honákům zprava, přeskočila chuchvalec zleva a když nad hlavou uslyšela svištění lasa, mohutně zaržála a skočila na konsternovaného kovboje. Dav ztichnul a čekal, až sedne rozvířený prach.. Kovboj dole, Květa nahoře, LASO JI NECHYTILO! Díky ní získalo stádo další bod a naše výherkyně si za stand-up ovací došla pro zasloužený cukřík. J

17.07.2026 – pátek

Po odpálení skaloborce a následném sesuvu půdy jsme objevili plát zlata. Nejsme chamtiví, ale pro plát zlata uděláme vážně hodně. Mezi jednotlivými permonickými družinami došlo k mírné při, kdo si nález ponechá. Strhla se mela. Země se otřásala natolik, že i díroši vylezli ze svých drtinců a přihlížeje bitvě žvýkali tučné vrťousy. Lítý boj skončil stejně rychle, jako začal. K našemu překvapení se o to postaral vrzavý zvuk jídelního okénka. Zřejmě zlato není všechno..

Pavouci jsou nepochopená stvoření. Možná je to počtem nožiček, možná nevyzpytatelným pohledem, ačkoliv jsem přesvědčen, že je zcela jistě upřímný. Vytvořili jsme náročnou cestu skrze naši budovu připomínající průsmyk Cirith Ungol,  temné místo Sheloba (Oduly) z příběhů J.R.R. Tolkiena. Při kutání podzemních štol byla totiž polovina našich trpaslíků zajmuta a odvlečena tlupou pavouků. Zbytek odvážlivců se vydal na jejich záchranu do Síně zámotků. Mise byla více méně úspěšná, někteří se vrátili.

Abychom předešli dalším ztrátám trpaslíků ve štolách (máme povolených jen deset procent), uspořádali jsme postřehový rychlokurz. Dvojice probíhaly vytyčenou trať, nejdříve lehkým poklusem, který se s blížící se hrozbou deště postupně víc a víc podobal výkonům trpaslíka v botkách rychlošlapkách. Zmokli tak jen vedoucí – místo předepsané obuvi měli pantofle..

A co pozitivního napsat na závěr? Neberte si to osobně, ale už pár dní nás tu obtěžují hovada..

18.07.2026 – sobota

Dětem barvy sluší, a tak jsme využili hru Zatopené štoly, ke které jsme potřebovali bílá trička, potravinářské barvivo (v čajových filtrech) a stříkačky. Ano, skutečně jsme použili bílá trička! Strategie byla jasná.. voda ► barvivo ► tričko ► dohrál jsi.. Vedlejším efektem bylo obarvení epidermu většiny jedinců, ale po příjezdu do Pardubic byste je snad mohli poznat.

Přání našich dětí ze Zdi přání skutečně plníme, ačkoliv jsme v tom povětšinou nevinně. Dnes jsme splnili dvě. Modifikovali jsme hru Hajzlbába, při které jsme opět zjistili, že děti neumí běhat. Když mají běžet, padají, když se mají vyhýbat vedoucím, úpěnlivě prosí, ať je necháme projít. Neúspěšně. A až na jednu nehodu, při které skončila moje kolegyně v agresivním keři, jsme jim nedali šanci. 8)

Druhé přání byl trochu oříšek. O naši pozornost soutěžila na zdi dvě hesla – Kaufland a Miloš. A ani mezi vedoucími jsme se nemohli shodnout, jestli pozvat na návštěvu managera místního supermarketu, nebo našeho dlouholetého šéfa („nechť jeho moudré čelo vládne dalších sto let!“). Dilema se vyřešilo samo, když se dostavila nečekaná návštěva. Přijeli se na nás podívat Anička, Honzík a Miloš, takže manager ostrouhal. Po slavnostním nástupu nám slupli večeři a za rachotu slzí všech dětí a po velké úlevě týmu kuchařek se s námi rozloučili a pokračovali dále směrem na sever.

Dovětek: děti si začaly podepisovat barevná trička už v polovině tábora.

19.07.2026 – neděle

Noc se přikrádá a moje stráž začíná.. Jsem meč v temnotě.. Svěřuji svůj život a čest..

I my máme na táboře noční hlídku (akorát ji píšeme s malým „n“). Kdo poznal, jak dokáže dupat ježek nebo jaké zvuky umí vydat meluzína, ví, že jde o stráž náročnou. Roky tvrdé práce se tábornici zdokonalují, až dojdou do fáze, kdy je prakticky nemožné, aby jim někdo sebral to nejcennější, vlajku. Tuto noc strážil nejstarší chlapecký oddíl a tady to všechno začíná..

Nejdříve jsme vyslali část vedoucích mimo tábor „připravovat noční hru“, ale pozornost hlídky nepolevila. Jeden člen pročesával baterkou okolí, zatímco druhý neustále hypnotizoval stožár. V další fázi se jeden z vedoucích ukryl ve křoví a zbytek si šel „popovídat“ a nabídnout bdělým hlídačům něco jako třetí večeři. Zase nic, neodlákali jsme je ani na topinky. Chudák náš kamarád zůstal potichu zalomen v kopřivách a snažil se alespoň odplížit z nevýhodné pozice. Bohužel pohyb znamená zvuk, takže vše dopadlo v záři oslnivého světla asi takto. „ahoj“ – „ahoj“. „co tady děláš?“ – „já jsem se ztratil“. „aha, chatky jsou támhle..“. Aspoň že ho nesvázali..

Museli jsme nasadit těžší kalibr, a tak jsme využili drobné lsti, která povětšinou zabírá. Vytáhli jsme kotlík a vše potřebné na výrobu vynikající noční polévky. Úspěch. Oheň plápolal, polévka se vařila, bohužel odlákali jsme pouze jednoho z dvojice hlídačů, druhý se přivázal ke stožáru švihadlem. Příští rok švihadla nebereme, stejně je nikdo nepoužívá.

Často, když řešíme zapeklitý problém z různých úhlů pohledu, vracíme se opět na začátek. Pro technické čtenáře.. pokud nelze integrovat podle „x“, integrujte podle „y“. Uspořádali jsme pro naše nejstarší a nejzkušenější táborníky překvapení, večerní hru za svitu loučí.. Všem v oddíle jsme sdělili, že pokud chtějí (účast je čistě dobrovolná), tak ať vezmou louče a kotlík polévky, jdeme na výpravu do lesa.. Možná je hnal hlad, možná hlad po dobrodružství, z patnácti dobrodruhů vyrazilo čtrnáct! Ten poslední, poslední naděje nejstarší tlupy, si došel na záchod do budovy a pak pokračoval ve spánku spravedlivém. Cesta byla volná..

A co kdyby těm nejstarším dokázali odnést vlajku ti nejmladší? Jemně jsme je probudili, vše vysvětlili a připravili je do akce. Ve správný čas jejich velitel, velký moudrý bizon, zvolal: „Za mnou, bizoni!!!“. Když se nejstarší oddíl vracel do tábora, stožár byl dávno prázdný..

20.07.2026 – pondělí

Doba ledová Vám může pěkně zatopit. Zatím co si to naši předci užívali, oblékali se do kůží, stavěli moderní jeskyně, rozdělávali oheň, grilovali steaky a dlouho do noci koukali do zdi, my, zmrzlí trpaslíci, tolik štěstí nemáme. Pokusili jsme se zahřát hrou. Vedoucí byli poschovávaní na různých místech kolem hlubinných dolů, děti je pak měly postupně najít, zjistit tělesnou teplotu a srovnat je podle výše promrznutí. V některých případech měřili i výši ztuhlosti, v našem slangu sílu chrápání.

Hra nepomohla. Také jsme zjistili, že čím více pijete teplý čaj, tím více chodíte na záchod a tím více spotřebováváte energie. Takže zase přicházíte o teplo. Profesor na škole nám kdysi říkal, že pocit zimy vzniká v důsledku teplotní diference. Pokud tedy přiblížíme svoji teplotu teplotě okolí, zima nám nebude, nebo bude daleko menší.. Odpoledne jsme zašli na zmrzlinu! A na chvilku nám bylo opravdu teplo (vyvolané nejspíše štěpením glukózy). Bohužel nožičky i ručičky nám začaly mírně fialovět. A tak jsme použili metodu našich předků.. večer jsme rozdělali táborák, opekli špekáčky a před usnutím koukali na hvězdy.

Tento den jsme se toho hodně naučili. Na tom, co vymysleli naši předkové, asi něco bude. A můj pan profesor je hňup!

21.07.2026 – úterý

Dopoledne proběhla hra Zvířátka na stromě. Ta se postupně pouštějí do lesa, skrývají před těmi silnějšími a loví ta slabší. Až do jedné epizody se dříve hry účastnili i vedoucí.. Seděl jsem si skrytý v koruně stromu a koukal, jak největší predátor nahání mého kolegu. Asi po třech minutách právě pode mnou nebohé zvířátko zakoplo, heklo a padlo. Starostlivý hoch přišel a zeptal se: „Jak ti je, kámo?“. A pak si vzal lísteček se životem. Od té doby se této hry neúčastníme.

Každý den těsně po obědě se náš táborový kiosek mění v pravé trpasličí zlaté doly, místo cenných kovů se zde těží sladkosti. Velcí i malí trpaslíci se na něj vrhají s takovou vervou, jako by šlo o poslední zásoby zlata v celém podzemí. Výsledkem je neustálý pochod malých těl připomínající mravenčí cestičky. Dneska jeden malý tvor dostal takovou nákupní horečku, že bral schody po čtyřech a rozbil si při tom botu.

Odpoledne se náš tábor změnil v nebezpečné šifrovací centrum. Malí trpaslíci se vrhli na rozluštění tajemných symbolů s takovým zápalem, jako by šlo o náhradní klíč do kiosku. Mozkové procesy v táboře doslova vřely, ve vzduchu byl cítit ozon. Některé šifry vypadaly spíše jako náhodné čmáranice smradlavého trolla, naše trpasličí jednotky se přesto odmítaly vzdát. Nakonec jsme to zvládli, i když jsme všichni vypadali spíše jako unavení těžaři než jako vítězní hrdinové! Jdeme spát brzy, máme před sebou celodenní výlet.

22.07.2026 – středa

Celodenní výlet je tady. Rozhodli jsme se, že místo hledání vzácných rud v dole vyzkoušíme geologické průzkumy přímo v terénu u hradu Pernštejn. Jednotlivé skupinky dětí měly za úkol zmapovat terén a určit nejlepší místa pro případnou malou trpasličí expanzi.

Bylo složité určit přesné trasy jednotlivých tlup. Trpaslíci si totiž určovali cestu sami pouze s pomocí vlastních hlav a ulovených domorodců. Během cesty zjišťovali, že každá skála měla svůj vlastní plán, jak je svést ze správné cesty. Většinou tak nenarazili na adamant či obsidián, spíše se věnovali zkoumání velkých slizových kamenů v řece (když se brodili) nebo jízdě po štěrku jako na tobogánu. Ztráty byly minimální.

Zatímco ti pohybuschopnější se plahočili po všech čertech, my, rozumní, jsme hlídali táborovou základnu, udržovali oheň v kamnech a zahřáté postýlky v pokojíčkách. Mezi tím jsme dokonce stihli dva filmy, sprchu, polední klid a velkolepý zápas ve vybíjené. K večeru jsme pak uvítali přeživší průzkumníky, poslouchali jejich skazky a stesky ze stezky.

23.07.2026 – čtvrtek

Po ránu nás překvapil déšť. Už pár dní považujeme „předpověď počasí“ za sprosté slovo (popř. sousloví). Podle radaru má pršet, a pak je hezky. Dneska to bylo obráceně. Dopolko jsme hráli pexeso, samozřejmě trpasličí. Každý trpajzlík představoval jednu kartičku s domluveným ksichtíkem. Určitě doma uvidíte pár originálních replik.

Odpoledne jsme také radši zvolili vnitřní hru. Za splnění úkolů dostali trpaslíci stavební materiál, maršmelouny a špagety, cílem bylo postavit co nejvyšší věž. Některé stály, některé padaly, vše záleželo na tom, jak byli trpaslíci hladoví a jak je ti sytí dokázali odhánět.

Ke sklonku dne jsme zapálili táborák, poslední v letošním táboře. Začínáme si uvědomovat, že se už brzy vracíme domů, že nás budete mít zase na krku (ale tu radost Vám uděláme rádi). Nakonec u ohně zůstal nejstarší oddíl kluků. Začali zpívat, s kytarou i bez kytary, byl to neskutečný výkon. Tento zážitek zůstane dlouho v nás..